Přečetl jsem si očima právníka celý text mohutně diskutované Istanbulské úmluvy. Je to poměrně jasný, nepřekomplikovaný právní text. Je zřejmé, jaký cíl signatáři sledují a jak ho chtějí dosáhnout. A z mého pohledu je to cíl naprosto očekávatelný ve 21. století. Spravedlivý a žádoucí. Polemizoval bych jen drobně s některými ustanoveními (to prostě právníci dělají).
Pak jsem si přečetl rozbory, které proti Úmluvě brojí. Upřímně je podstatná část vznesených protiargumentů na obdobné úrovni, jako je argumentace prokazující závěr, že Země je placatá. Z těch rozborů čiší snaha za každou snahu najít v Úmluvě zlo. A to leckdy v souvislostech naprosto absurdních.
Zkráceně Istanbulské úmluva je běžná, prospěšná, logická a právně čistá úmluva. Jen prostě se stala symbolem některých absurdních debat, které vede část společnosti zřejmě unavená mírem a pohodou, ve které velmi dlouho žijeme. Lidmi, kteří zřejmě touží po nějaké katarzi. Po zlu, které se na nás valí, a kterému by se mohli postavit na odpor. Alespoň tedy za klávesnicemi počítačů.
Někdy fakt mám pocit, že nás pálí dobré bydlo. A tak alespoň někteří z nás hledají zlo a nepřítele za každou cenu. A teď to prostě odnesla Istanbulská úmluva.
Jsou věci, o kterých má smysl diskutovat. Které můžou být kontroverzní. Kde dokážu chápat obavy protistrany s jiným názorem. Ale po pečlivém prostudování Úmluvy i argumentů těch, co proti ní brojí, mi přijde diskuze nad její ratifikací hodně absurdní a umělá. Úmluvu podpořím.
Přidejte první komentář