Včera 24.05.2020 jsem vyrazil na procházku. S místními po Malvazinkách. Ukázali mi spoustu zajímavých míst. Bohužel většinou negativně zajímavých.
Několik starých budov, včetně vily s velmi pohnutou minulostí (prezident Novotný poslal původního majitele do lágru, aby se do ní mohl sám nastěhovat). Budovy koupili developeři, chtějí je zbořit a stavět. Ale co? Plán je vždy podobný. Čtyři patra pod zem, pět pater do výšky. Pozemek zastavět do posledního metru. Zahradu vykácet a vylít betonem. To vše ve staré vilové čtvrti.
Místní si řekli o pomoc a já se těším, že uděláme všechno proto, abychom se těmhle hloupým projektům postavili.
Také jsme se stavěli na náměstíčku před Albertem. Divil jsem se proč tam uprostřed náměstíčka stojí staré lešení. Prý to není lešení, ale umělecké dílo. Zasmál jsem se dobrému vtipu, načež jsem si na informačním letáku přečetl, že to vtip není. Fakt je to umělecké dílo. Já nevím, posuďte sami. Poseděli jsme před ním s předsedkyněmi místních spolků Bělou Vidmarovou a Jolanou Dočekalovou.
Na závěr procházky ale bylo jedno příjemné překvapení. Příběh rodiny Winternitzu. Ti si nechali postavit za první republiky krásnou vilu významným architektem. Mužská část rodiny však zemřela v koncentračním táboře v Osvětimi. Zbylé rodině pak po válce vilu zabavili komunisti a zdevastovali. V roce 1991 ji stát rodině vrátil. Rodina se zadlužila na 15 let a vilu zrekonstruovala do původní podoby. Po dobu splácení půjčky ji pronajímala ke komerčním účelům. Po splacení hypotéky ji ale otevřela lidem a kultuře. Konají se tam prohlídky, kulturní program nebo třeba svatby. Báječný příběh. Za rok mě čeká stříbrná svatba. Tak možná jsem dostal nápad…
Procházku jsme zakončili v místní hospodě. Děkuju místním spolkům v Malvazinkách za její zorganizování a pozvání.
Přidejte první komentář