Minulý týden jsem byl ze senátní delegací v Jordánsku. Ač jsem si vědom toho, že zpráva z téhle cesty u některých vyvolá jízlivé poznámky o tom, jak si to my senátoři za vaše peníze cestujeme, stejně cítím povinnost napsat vám o téhle cestě zprávu. Rozdělím ji do několika části a předem říkám … prosím neberte tuhle zprávu jako jakékoli mé mentorování čí poučování. Jen Vám podávám, co jsem slyšel a viděl. A samozřejmě to je trošku subjektivně zabarveno.
Jordánsko I - úvod
Pár základních dat. Jordánsko je třetí nejsušší země světa. Obdělává jen 8% své rozlohy. Ostatní půda je neobdělavatelná. Nemá svoje zdroje energie. Nemá skoro žádné nerostné bohatství. A ani kapku ropy. Vládne jí král. 90% obyvatel jsou muslimové. Dohromady asi 10 mil. 40% zájordánci a 60% palestinci. K nim za poslední léta přibylo cca 2 mil. syřanů – uprchlíků. Většina jich žije volně mezi obyvateli, několik desítek tisíc pak v utečeneckých táborech.
Do Jordánska teď proudí zahraniční pomoc, která jim pomáhá uprchlickou vlnu zvládnout. Je hloupou věcí (o které se ale na veřejných jednáních nemluví, to až v neoficiální části), že Jordánsko jako jedna z nejchudších zemí v regionu nese společně s Libanonem největší nápor utečenců. Ostatní bohaté země v regionu v čele se Saudskou Arábií na své území uprchlíky nepouští. Ale alespoň posílají peníze zemím, které tak činí. I tak mi to přijde „divné“ a „nefér“.
Jordánci se soužitím se syrskými uprchlíky nemají problémy. Stejná kultura, jazyk, náboženství. Přesto mají obavy, že zejména po porážce Rakky se budou na jejich území chtít dostat teroristé a příslušníci ISIL. Tihle teroristé se budou chtít Jordánsku mstít, protože jordánská armáda účinně bojuje proto takzvanému Islámskému státu. Proto teď pozastavili příjem uprchlíku. I tak jich mají na svém území skoro 20% oproti původnímu obyvatelstvu.
Mimo politických jednání, která jsme tu vedli jak v oficiální i neoficiální rovině, byla naše cesta naplněna hlavně návštěvou palestinské nemocnice, kde působí čeští lékaři a uprchlického tábora Azraq
Jordánsko II – čeští lékaři v palestinské nemocnici
V hlavním městě Jordánska je palestinská nemocnice. A v ní se už dlouho realizuje český lékařský program MEDEVAC. Léči se zde zejména děti syrských uprchlíků. S různými typy zranění, včetně těch válečných. Nejdříve Česká republika vozila syrské děti na operace do Česka. Ale pak jsme zjistili, že díky slušné úrovni nemocnice v Jordánsku je levnější, když čeští lékaři jezdí za dětmi sem. Pomůže se tak více dětem. Jezdí sem v různých turnusech specialisté na různé oblasti. V době naší návštěvy to byli plastičtí chirurgové. Sešívali tvář chlapce, kterému jí ve dví roztrhla střepina z bomby. Operovali pětiletou holčičku, která na sebe zvrhla kotel vařící vody. Tahle návštěva pro mě byla moc emotivní. Bylo tam plno malinkých prcků, kteří ještě ani nenarostli do školního věku a už si museli projít hrůzy války. Já bych byl stejně naměkko (a jsem teda), když vidím i v našich nemocnicích české děti, jak se léčí s nejrůznějšími nemocemi. Ale tady ta situace byla o to horší, že těm dětem zranění způsobili úmyslně jiní lidé. Válka. Těžko se to vstřebávalo.
Naši lékaři zde mají skvělou pověst. Několik set úspěšných operací za dobu trvání programu. Lékařskou pomoc do země posílají i jiné státy. Ale zatímco ony posílají většinou „mladší“ doktory, Česká republika posílá svojí špičku. Nejlepší operatéry v daných oborech. Tím se trochu odlišujeme.
Tuhle akci platí Český stát. Někdy jsem trošku alergický na tu magickou větu „musíme pomáhat v místě konfliktu“. Ale tady to má smysl. Tady je ta naše pomoc vidět. Jsem za ni vděčný a jsem na ni hrdý.
Po téhle návštěvě jsem měl v hlavě jak smutek z osudu těch dětí, tak ale i hrdost na naše lékaře. A vlastně i na Českou republiku, že podobnou pomoc organizuje a financuje.
Jordánsko III – utečenecký tábor Azraq
Utečenecký tábor Azraq je plánovaně budovaný tábor pro utečence ze Sýrie. Je rozdělen do několika vesnic. Má tržiště, školy, nemocnice. Porodnici, v níž se každý den narodí 30 dětí.
V táboře žije skoro 40 tis. lidí. Naprostou většinu tvoři rodiny. 37% obyvatel jsou děti.
Příjezd do tábora je depresivní. Několik desítek kilometrů jedete holou pouští. A pak najednou v tom žáru, suchu a prachu, tisíce plechových stavení. vyrovnaných v řadách. Uvnitř tábora Vás malinko deprese přejde. Všude pobíhají party dětí i těch nejmenších. A co je hlavní, není na nich vidět žádný stres či zoufalost. Hrají si, smějí se, mávají na vás. Děti jsou prostě schopné zvyknout si na všelijaké situace. A buď je jejich rodiče odvedli ze země dřív, než se přímo konfrontovali s válkou, nebo ta dětská mysl hrůzy války vytěsnila. V tomhle táboře převážně žijí nejchudší utečenci. Řidiči, prodavačky, dělníci a další profese. Když se jich ptáte na jejich budoucnost, většina chce zůstat v Jordánsku, nebo se vrátit po válce domů. O Evropě vůbec nepřemýšlí. Jednak na to nemají a jednak nechtějí jít do země s cizím jazykem, kulturou, kde nikoho neznají. Působí skromně, pokorně. Na nic si nestěžují. Vyjadřují vděčnost za pomoc, která se jim dostává. Je pro ně nejdůležitější, že mají svoji rodinu pohromadě, v bezpečí.
Děti při kontaktu neškemrají o sladkost, jak byste možná čekali. Ale třeba se chlubí tím, kolik znají anglických slovíček.
A zase je tu znát česká pomoc. Češi postavili celou jednu vesničku, která je připravena pro případný další nápor utečenců. A vylepšují stávající příbytky. Plechový příbytek o rozměrech 3 x 6 metrů slouží až pětičlenné rodině. Češi k těm příbytkům betonují a zastřešují verandu. Na tu je pak možné přemístit kuchyňský kout a zvětšit tak užitný prostor uvnitř příbytku.
Česká vlajka nechybí nikde mezi asi dvacítkou těch zemí, které v táboře pomáhají. U rozestavěné vesničky dokonce vévodí samostatná česká vlajka s nápisem „Děkujeme“.
Zase se budu opakovat, ale tahle česká pomoc má svůj smysl. A jsem na ní hrdý.
Jordánsko IV – Závěr
Je dobré vidět na vlastní oči situaci s utečenci pár kilometrů od válečného konfliktu. I když tedy musím přiznat, že platí pravidlo „čím víc informací máte, tím víc poznáváte, jak málo toho víte“. Že by my tahle návštěva udělal v hlavě nějak jasněji, to teda ne. Ale jsem rád, že jsem na vlastní oči mohl vidět situace a věci, o kterých mluvím. O kterých se hádám. Jsem rád, že jsem na vlastní oči mohl vidět „českou pomoc v místě konfliktu“.
Pevně věřím, že naše návštěva pomohla v podpoře dalších obdobných pomocných projektů. A koneckonců, že pomohla i upevnění dobrých vztahů mezi Jordánskem a Českem. Které třeba budou mít odezvu i v hospodářské pomoci a spolupráci.
A za sebe sobecky dodávám, že někdy je fakt dobré vidět, v čem musí jiní lidé žít, co musí snášet, jak se vyrovnávají s nespravedlností, která na nich byla spáchána. A jak přesto to berou svoji situaci s pokorou a klidem. Jaký obrovský protiklad uplakánkovství českých hospod (sorry, tuhle poznámku jsem si nemohl odpustit).
A i pro sebe si z toho beru, že ne všechny věci, kvůli který se rozčiluju, a které mě štvou, mají takovou důležitost, aby si kvůli nim člověk trhal vlasy. Je moc lidí, kteří řeší horší a složitější věci, než jsou ty moje.
Přidejte první komentář