24. července 2019 vyslovil Senát souhlas s návrhem ústavní žaloby proti prezidentu republiky pro hrubé porušení Ústavy. Jelikož jsem za ní od samého počátku stál a byl u veškerých vyjednávání, napsal jsem o svých postřezích článek pro časopis Senát:
SCHVÁLILI JSME ÚSTAVNÍ ŽALOBU NA PREZIDENTA REPUBLIKY. CO JI ČEKÁ DÁL?
Ačkoliv se to nejprve zdálo jako málo pravděpodobné, 24. července 2019 vyslovil Senát na své schůzi souhlas s návrhem ústavní žaloby proti prezidentu republiky pro hrubé porušení Ústavy. Pro návrh nakonec hlasovalo 48 senátorů. Tomuto vážnému kroku a poslednímu nástroji k ochraně Ústavy v rukou Senátu předcházela řada usnesení, kterými se Senát ohrazoval vůči protiústavnímu jednání prezidenta republiky. A také půl roku usilovné přípravy celé žaloby a dlouhé vyjednávání mezi senátorskými kluby.
Vše začalo v lednu letošního roku, kdy se objevily informace o snahách prezidenta republiky zasahovat do nezávislosti soudní moci. Tehdy jako první s návrhem podat ústavní žalobu přišel senátor Tomáš Goláň a vyzval náš senátorský klub k jednání. Po dlouhé diskuzi na klubu jsme usoudili, že jednání prezidenta má tendenci se stupňovat a předchozí nesčetná usnesení Senátu k nápravě nepostačovala. A že tedy ústavní žaloba je skutečně poslední nástroj, který k ochraně Ústavy zbývá.
Byla zvolena cesta žaloby pro hrubé porušení Ústavy. Tedy z hlediska ústavního práva novinky, která byla do Ústavy zavedena až s přímou volbou prezidenta. S nabídkou na spolupráci jsme následně oslovili advokáta Pavla Uhla, který je již autorem ústavní žaloby z roku 2013. A spolu s ním se do práce pustil také můj odborný asistent, Lukáš Kostínek. Společně pak stojí za definitivní podobou a textem žaloby.
V žalobě vymezená skutková jednání byla důkladně vybrána na základě rozsáhlé analýzy a následně v žalobě vylíčena jako příběh soustavného a úmyslného porušování Ústavy. Text byl navíc průběžně konzultován s předními odborníky na ústavní právo. Na počátku května bylo hotovo. Tedy alespoň co do prvotního textu žaloby. Pod žalobu se podařilo shromáždit 34 podpisů senátorů. Následně přišla „kauza Staněk“, o kterou jsme se rozhodli žalobu rozšířit.
Zároveň s touto kauzou se objevily i hlasy pro žalobu obsahující pouze skutek neodvolání ministra kultury. S tím jsem však s čistým svědomím nemohl souhlasit. V historii Evropy byla na základě tzv. impeachmentu zbavena funkce pouze jedna hlava státu. Stalo se tak v Litvě a důvodem byly vazby prezidenta na ruské podsvětí a tajné služby. Je tedy obtížné si představit, že by Ústavní soud jen na základě kauzy neodvolání ministra kultury rozhodl o zbavení funkce prezidenta a možnosti ji znovu nabýt. Což je jediná sankce, která automaticky následuje po výroku soudu, že prezident hrubým způsobem Ústavu porušil. Ačkoliv se tak v této souvislosti zjevně stalo, bylo by zcela nepřiměřené jen na základě tohoto jediného počinu prezidenta žádat Ústavní soud, aby jej zbavil mandátu. Ostatně i Nejvyšší správní soud je dlouhodobě při svém rozhodování o neplatnosti voleb zdrženlivý a zdráhá se bez skutečně vážných důvodů zpochybnit svobodnou vůli voličů.
Většina senátorů se nakonec přiklonila ke komplexnější podobě žaloby a Senát ji schválil. Nyní je dle Ústavy třeba souhlasu 120 poslanců. Řada z nich se však vyjadřuje odmítavě s tím, že se prezident hrubého porušení nedopustil. I když se udělení souhlasu jeví jako nepravděpodobné, není ale aktivita Senátu zbytečná. Vstříc soustavnému a vážnému porušování Ústavy ze strany prezidenta bylo jeho povinností zakročit. A z precedenčního hlediska již jen samotné schválení návrhu žaloby ovlivní do budoucna nahlížení na pravomoci prezidenta mezi odborníky. Na rozhodnutí poslanců nyní je, zda si nechají soudem potvrdit své přesvědčení o ústavně konformním jednání prezidenta. Či zda učiní politické rozhodnutí a souhlas s podáním žaloby raději neudělí z obavy, že by Ústavní soud rozhodl o tom, že pravda a právo je na straně Senátu.
Celé vydání časopisu Senát č. 3/2019 naleznete ZDE