Česká republika má velký problém s potíráním násilí na ženách. Vyjma pár dobrých věcí, jako zavedení institutu vykázání agresora ze společné domácnosti, jsme toho za posledních dvacet let na tomhle poli moc neudělali. Zdá se, že řada mých kolegů senátorů víc ani dělat nechce.
Ačkoli si nemyslím, že by nás právě Istanbulská úmluva donutila tenhle pohled změnit (neb její hodnota je spíše symbolická), měl jsem za to, že její hromadná ratifikace demokratickými evropskými zeměmi má vyvinout tlak na země jako třeba Turecko (kde postavení žen je násobně horší než u nás), aby učinily nezbytné změny. Neratifikace Úmluvy v českém Senátu ale spíše ukazuje, že my ten problém s násilím na ženách máme taky a rozhodli jsme se ho “řešit” tak, že budeme tvrdit, že neexistuje.
K Úmluvě samotné jako právník mohu říct to, že je to naprosto běžná mezinárodní smlouva, kterých jsme už ratifikovali stovky, ale u této jsme se rozhodli vést kulturní válku.
Boj plný absurdit
Boj o Istanbulskou úmluvu se rozhořel naplno loni v létě. Na začátku byly síly rozloženy tak, že více či méně proti IÚ bylo až 70 procent senátorů a senátorek. Bylo tu jednak tvrdé jádro odpůrců vedené kolegy Oberfalzerem, Hrabou, Chalánkovou a dalšími, kteří začali proaktivně shánět a sepisovat argumenty proti úmluvě a rozesílali je ostatním senátorům. Spontánně se k nim začali připojovat další a další a demonstrativně vyjadřovat své odhodlání též úmluvu nepodpořit. S trochou nadsázky to vypadalo, že se odmítne ratifikace prostě per rollam po mailu…
Byla ale i druhá strana (v danou chvíli výrazná menšina), která začala prezentovat a hájit argumenty pro přijetí IÚ. Příkladmo Adéla Šípová, Miluše Horská, Ondřej Šimetka a někteří další. I já jsem byl její součástí.
Rozhořel se boj v podobě statusů na sociálních sítítch, ale i odborných konferencí a veřejných projednání dané věci a také projednání na senátních výborech. Začal i boj o nerozhodnuté kolegy a kolegyně. Celá tahle etapa až do dne projednání na mě chvílemi byla až absurdní, když jsme já a kolegové museli vyvracet naprosto z prstu vycucané argumenty proti Istanbulské úmluvě. Na druhou stranu si myslím, že nevybočila ze standardů demokratické diskuze a i přes mnou subjektivně vnímanou absurditu některých argumentů byla vedena korektně a já ji přijímám s pokorou.
Nadějný den s hořkým koncem
A pak přišel den projednávání ratifikace. Situace nám na začátku hrála do karet, když z asi 5 senátorů, kteří skutečně na jednání pléna toho dne chyběli (ať z důvodu nemoci nebo zahraniční pracovní cesty), byl pro jednoznačné schválení ratifikace jediný hlas (kolegyně Němcové). Ostatní chybějící by ratifikaci buď rozhodně nebo spíše nepodpořili.
Během sedmihodinového projednávání se vedl boj nejenom na plénu, ale především v zákulisí o nerozhodnuté nebo váhající kolegyně a kolegy. Ten souboj byl vlastně pro nás úspěšný, když z podporovatelů ratifikace necouvnul nikdo a zároveň se asi 5 kolegů, kteří nebyli ochotni pro ratifikaci hlasovat, rozhodlo ze sálu před hlasováním odejít a tím alespoň snížit kvórům potřebné pro schválení.
Přesto to nestačilo a k schválení ratifikace chyběly dva hlasy. Bohužel je třeba přiznat, že Senát je jako celek ještě o trochu více konzervativní (i když to není nejpřiléhavější výraz, ale lepší mě nenapadá), než se z výsledku hlasování může zdát a Istanbulská úmluva v něm minimálně do dalších voleb prostě nemá šanci. To je zkrátka třeba respektovat.
Náš klub je stoprocentní
Jsem hrdý na to, že senátoři a senátorka našeho klubu SEN 21 a Piráti měli stoprocentní účast i hlasování pro ratifikaci. Za velmi dobrý považuju výsledek hlasování u klubu Starostů. Jediný aktivně proti byl Michael Canov, jeden potenciální hlas proti ratifikaci nebyl přítomen a statní tři nepřítomní nebyli skutečně nepřítomní, ale hlasovali takzvaně “nohama”, tedy vytáhli hlasovací kartu z hlasovacího zařízení. V klubu ANO a SOCDEM mi nezbývá, než alespoň poděkovat dvěma hlasům, které pro ratifikaci přišly, kdy zejména kolega Adámek je dlouhodobě se profilující liberální politik. U lidovců není moc co komentovat, oni to prostě tak mají. Klobouk dolů před Miluší Horskou a Lumírem Kantorem, kteří i z tohoto klubu dodali dva hlasy pro ratifikaci.
No a rozhodl největší klub ODS a TOP09. Tady na počátku (z doby před půl rokem) byly jasné jen tři hlasy pro ratifikaci, a to Miloše Vystrčila, Ondřeje Šimetky a Hany Marvanové (všichni tři za ni výrazně bojovali i na plénu). Postupně se však objevovali další a někteří se pro ratifikaci rozhodli dokonce až na plénu. Nakonec z tohoto klubu přišlo 11 hlasů pro ratifikaci (kdy pro byli zejména senátoři zvolení za TOP 09), což je pro mě osobně vlastně příjemné překvapení a všem jedenácti senátorům a senátorkám velmi a upřímně děkuji. U ostatních respektuji jejich názor, i když vyjádření a argumentaci některých z nich (jako třeba Tomáše Töpfera) jsem poslouchal v němém úžasu.
No a pak tu máme nezařazené kolegyně Kovářovou a Hamplovou, které prostě nepřekvapily, a kolegu Pavla Fischera, jehož NE prostě nerozumím a vlastně se mi ho ani nechce rozebírat.
Tím, že Senát nedal svolení k ratifikaci Istanbulské úmluvy, se sice svět nezboří, ale strašně mě to bolí. A vím, jak to bolí spoustu mých přátel a lidí, které v Senátu právě já zastupuji, jejichž hlasem chci být. Omlouvám se, nepovedlo se. Uvidíme, jak dopadnou senátní volby v letošním roce. A přijde-li do Senátu více liberálních kolegů a kolegyň, budeme iniciovat hlasování o ratifikaci znovu.
1 komentář