Zákon ukládající státu povinnost zajistit pro dvouleté děti místo v mateřské školce není o tom, že stát zase něco lidem nakazuje. Že zasahuje do jejich svobod. Že jim řídí život. Jak dneska zaznělo v diskuzi v Senátu nad návrhem na zrušení této povinnosti. Je to právě naopak. Je to pokus, jak rodičům zajistit svobodu rozhodování. Aby se sami mohli rozhodnout, jak přistoupí k výchově svého dítěte. Jak rodičovství zkombinují s prací nebo kariérou.
Stát pro mladé rodiny dělá strašně málo. Je přece neakceptovatelné, aby v době ekonomického rozkvětu a stability, musela nemalá část mladých lidí vůbec vážit, zda si dítě můžou z ekonomických důvodů dovolit. To přece nejde.
Právo na umístění potomka od dvou let do školky je jedním z mála pokusů státu udělat něco pro rodiny s dětmi. Že to bude vyžadovat náklady? Že to nebude jednoduché? No nebude. Ale víte co? Jakýkoli záměr státu nekončí tím, že my nějaký zákon v Parlamentu odmáváme. Kdepak. Tím práce teprve začíná. Stát musí organizačně, finančně, fakticky zajistit to, aby byl záměr státu/zákonodárce realizován. Uveden v život.
Jenže my jsme mistři světa v argumentaci „proč něco nejde.“ Než bychom se pokusili věc realizovat, věnujeme mraky energie do diskuze a argumentace, jak to nejde a jak to fungovat nebude.
Já zrušení práva na místo pro dvouleté děti ve školkách bez náhrady prostě podpořit nemůžu. Budu hlasovat proti zákonu, který má tuhle povinnost státu zrušit.
Přidejte první komentář